OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Večer, který ve své široké náruči objímal tři zajímavé a žánrově poměrně nehomogenní kapely, otřásl Sedmičkou poslední prázdninový den. Grupa pánů Morganů zvaná MISERY SIGNALS je u nás již poměrně zavedenou záležitostí a patří mezi nejskloňovanější jména v moderním emotivním metalcoru. Hardcoroví dělníci YOUR DEMISE naproti tomu slibují poctivou nekompromisní moshovací rubanici a opravdovou třešničkou na dortu je banda, jež slaví za velkou louží nemalé úspěchy a u nás se představuje poprvé – progresivní smršť zvaná THE NUMBER TWELVE LOOKS LIKE YOU.
Ti večer zahájili něco po půl osmé do téměř prázdného klubu, který se naštěstí rychle plnil. Překvapením byla poněkud oslabenější sestava, ale i v ní tito experimentátoři z New Jersey dokázali vytvořit naprosto skvělou a vřelou atmosféru jak svoji hudbou, tak vystupováním. Jejich excelentní směs progresivního rocku, metalu, screama, indie, mathcore a bůhvíčeho ještě, byla jednoznačně nejkošatějším zážitkem z celého večera. Nadupané energické tsunami, kterému dominoval výtečný zvuk hřmící bicí soupravy a trylkující kytara, se střídalo s téměř minimalistickými intimními kytarovými vlnkami Alexise Pareja, vokalista Jase Korman místy působil jako by si rozerval hrudník a nabízel svoji aortu poskakujícím jednotlivcům před pódiem. Pro mě jednoznačně nejvýraznější zážitek večera.
Následovat měli Angláni YOUR DEMISE, od kterých jsem si sliboval řádnou mosh hardcorovou jízdu. Studiově jejich hudba šlape jako hodinky, byť v ní jsou záchvěvy punk-hardcorového modelu lopata-krumpáč, živě jsem však byl po hudební stránce zklamán. Celek neměl zdaleka tak ostré hrany, jako zvuk posledního alba. Podobná kapela by měla právě při živých vystoupeních minimálně násobit dojem ze studiové tvorby, u YOUR DEMISE jsem měl opačné pocity. Show samozřejmě na jedničku, atmosféra pod pódiem nad bodem varu, já si ale odnáším nenaplněná očekávání.
MISERY SIGNALS jsou na tom mnohem lépe. Řádně protřepaný drink náladového neoprog metalu, hardcore a metalcore byl divácky i posluchačsky celkem vděčným zakončením večera. Ramenatý vokalista Karl Schubac si rozhodně nemohl na atmosféru stěžovat, Sedmička mu doslova a do písmene zobala z mikrofonu. Hlavní téma bylo zřejmé - plnohodnotně představit zásadní skladby z poslední desky „Controller“, o jejíž produkční stránku se postaral sám Devin Townsend. Atmosferické brnkačky s brutálními metalcorovými vpády vykouzlily na Sedmičce v prvních několika řadách hotové peklo a skupina tak úspěšně navázala na svůj zhruba rok starý koncert na tom samém místě. Pro mě osobně však zahajující Američané THE NUMBER TWELVE LOOKS LIKE YOU celému večeru jednoznačně dominovali a ani wisconsinští pozitivně smýšlející chlapci z Milwauke s tím nic nenadělali.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.